Sunday Siesta #3 - 14th Birthday

 Buenos dias, celý dnešní článek je spíše změřený na to, jak se cítím v den mých narozenin, o tom, co jsem dělávala jako malá a prostě taková nostalgický chvíle mého života.

Je to k nevíře, že právě dne já oslavuji svých čtrnáct let, co okupuji tuto zemi. No.. abych to uvedla na správnou míru, tak dne je 18. ledna a to znamená, že přesně před čtrnácti lety jsem se narodila jako malý a ubrečený děcko, které v jednom kuse řvalo, že mu z toho strkali pusu do sněhu.. ale to už jsme o pár roků dopředu. 

 

Z dob kdy mi bylo tak pět a méně si moc nepamatuji, a tak budu vyprávět jen z toho, co jsem slyšela od prarodičů a příbuzných.

Prý jsem byla neuvěřitelné dítě. Každý měsíc jsme jezdili s mámou do Brna na nákupy a já se jí schovávala v obchoďácích. Stačilo se na minutu otočit a v tu chvíli jsem byla pryč. Většinou jsem zalezla někam do koutu, nejlépe pod regál, a tam byla a zkoušela si věci, co mi máma chtěla koupit. Většinou to dopadlo tak, že mě i securiťáci hledali a povětšinou mě našla prodavačka nebo někdo ze skladu, jak se směji tiše pod regálem s oblečením. Tohle jsem dělala pouze v obchodech s oblečením, nevím zda mě ty regály a ty otočné stojany fascinovali a nebo to bylo tím, že jsem v tu dobu poprvé asi viděla Narnii, ale zkrátka mě to prý neuvěřitelně bavilo.

Na co si taky nevzpomínám, ale matně se mi to vybaví, jsou naše jízdy z Brna, kdy jsem byla celá znuděná a chtěla jsem si s mámou hrát na schovku s tím, že jsem jí dávala před obličej rohožku. No co, to by ještě šlo, jenom kdyby máma v tu chvíli neřídila! Další takový 'problém' opět nastával v autě, kdy jsem ve snaze dýchat čerstvý a studený vzduch, vylézala z okénka. Dopadlo to nakonec tak, že táta odmontoval páčky a nechal jen malinkou škvírku, ale co by mě zastavilo? Místo hlavy jsem začala prostrkovat nohy. Vlastně v autě se odehrávala většina z mých dětských 'akcí' například i to, že jsem se nerada oblíkala do punčoch a když mě rodiče vezli do školky, vždycky jsem se z nich v autě vysvékla a do školky jsem jednou šla skoro nahá.

Když se na to tak koukám, musela jsme být hrozné dítě! Nechápu, jak to se mnou rodiče vydrželi. Naštěstí ty časy už jsou pryč a já se neschovávám v regálech. Teď už mám ví, kde mě hledat. Buďto u knih a nebo u papírnictví...

Řekla bych, že můj třináctý rok byl hodně o změně mě samotné. Nejen, že jsem začala cvičit a žít zdravě, ale změnila jsem i myšlení. To bylo v důsledku toho, že jsem byla seznámena s tím, že když nebudu mít požadované známky, nedostanu se na vysněnou školu. Nikdo mi nic říkat nemusel, prostě jsme si to řekla nějak podvědomě sama.

No... co o to, narozeniny mám, ale kde je ta atmosféra. Když jsem se ráno probudila, jako by byla normální neděle, možná bych si ani nevzpomněla, že mám narozeniny, kdyby mi mám nepopřála a neřekl mi, že si zajedeme někam na oběd, když mám ty narozeniny. To samé bohužel byli i Vánoce, vůbec se nezdálo, že by nějaké byli. Docela mě to mrzí, že už to není takové jaké to bylo.

Říkala jsem si, zda to není tím, že minulý rok jsem do sebe od rána valila sladkosti, ale došlo mi, že tím to opravdu není, protože na to už jsme přes ten rok ztratila chuť a mnohem raději se těším na slíbený ananas, který si dnes jedu koupit spolu s nějakým hodně kvalitním muesli. Jednoduše už tp necítím, tak jako minulý rok. 

Podle mě se na narozeniny můžeme dívat z dvou úhlů. Z toho negativního a z toho realistického. Můj realista v těle si říká, že je to další rok, co jsem spěšně přežila všechny nástrahy osudu a že jich bylo požehnaně. A moje negativní říká, že je to další rok blíže smrti. K sakru! Já mám poslední dobou hrozně negativní myšlení, snad to brzy přejde.

No asi si trochu dokážu představit, jak budou moje narozeniny vypadat tento rok:

Po svačině se zajede do města pro slíbené muesli a vůbec všechno, co mi chybí, kde nějak strávíme čas do oběda, který nám máma slíbila někde v restauraci, kde jsem nebyla hodně dlouho, protože jsme v blízkém okolí je jen hospoda. Co o to, vaří fakt super, ale ne pro mě. Rodiče se vždycky nají, sestra taky, ale já jen když je tam nějaký speciální víkend... těžký život toho, kdo chce žít zdravě :D. 

Do restaurace se těším snad nejvíce z celého dne. Dárek jsem jeden dostala už včera, abych si to mohla dnes vzít na sebe. Nové jeany a triko. Hlavní dárek, na který se smrtelně těším však budeme teprve objednávat, protože máma to nechtěla nějak zkazit, aby nevybrala blbý. Budu si vybírat grafický tablet Wacum. Myslím si, že mě to hodně pomůže se stínováním ve Photoshopu a nemohu se na něj dočkat. Po nákupech obědem v restauraci mého vlastního výběru jsme se stavili u prarodičů, protože můj dědeček má narozeniny na stejný den jako já, tudíž na 18. ledna. Docela náhoda, nemyslíte? 

Říkám si, jak jsem ty narozeniny kdysi prožívala. Dovezl se dort od tety, ledlo se, mluvilo, ale letos to všechno proběhlo nějak v tichu a v klidu. Vlastně to tak je možná lepší, já neberu narozeniny jako nějaký plně úžasný den, nepořádám oslavu nebo tak něco. Nejen, že nevím, kam bych jí narvala, ale taky proto, že mě to nikdy nelákalo. Já raději budu se svou nejlepší kamarádkou než abych měla mega velkou oslavu se všema. Já vím, že v téhle době je to děsně in, když máte obrovskou oslavu s bazénem, koktejly a melounem, ale já si na to nikdy nepotrpím, už jenom z toho důvodu, že slavím v zimě, což má někdy nevýhodu.

Nakonec jsme se tedy s mámou dohodli, že v létě až bude teplo se udělá grilování a spojíme moje narozeniny se sestřinýma.

"Okamžik, kdy je člověk pánem vlastního osudu, nevyskytuje se nikdy vícekrát."

absolutně to nesouvisí, ale líbí se mi to :D

Když ten dnešek tak zhodnotím, byl to klid, docela pravá siesta u dobrého oběda. Mé třinácté roky mě až tak chybět nebudou, protože jsem toho udělala spousty nesprávného, co musím nahradit. Nejenže mám poslední rok na to, abych si zlepšila známky jak jen to jde, ale mám taky poslední rok, co ještě všude nebudu muset mít občanku... svoboda!

Já si myslím, že už tak toho je docela dost. Původně jsem tento článek moc nechtěla, protože Sunday Siesta je o názorech, ale uvědomila jsem si, že to jsou taky tak trochu názory. Doufám tedy, že vás článek neunudil a i když nebyl moc zajímavý a byl spíše hodně o mých praštěných pocitech v tento den, se vám snad líbil...

Budu ráda, když mi napíšete, co jste dělali za nesmysly jako malý vy! A jak vlastně prožíváte své narozeniny? Pořádáte oslavu nebo jen malé setkání?