Když prostě už jsem s lidmi moc dlouho... | My life

Ještě měsíc, ještě měsíc vydržet a už budou prázdniny! Momentálně to je moje jediná útěcha, která mě drží ještě s realitou. Na prázdniny se stejně jako velká většina lidí nemohu dočkat a je v tom mnoho důvodů. Jeden mi však přetrvává a jelikož jsme typ, co se rád vypisuje z "problémů" dovolte mi, abych vám napsala, co mě neskutečně štve a proč si připadám, že příští měsíc ve třídě nepřežiji.

________________________________________________________________

Léto znamená prázdniny a prázdniny znamenají dva měsíce.  Dva měsíce, ve kterých neuvidím nikoho ze třídy, doufám. Tak...teď to znělo trochu škaredě, ale alespoň to není lež. Poslední měsíc možná dva dozadu už zkrátka mi někteří moji spolužáci začali lézt na nervy a za některé kecy, bych je přiškrtila, ale musím se držet. Vsadila bych se, že něco podobného všichni znáte. To je tak, když už jste s lidmi moc dlouho, až vás jejich chování, které zrovna neodpovídá normálu, začalo štvát. Připadám si ve své třídě jako mimozemšťan na planetě, což by tak nemělo být, ale já se ta cítím. Některé nechápu, někteří mají kecy a někteří jsou pořád stejní a s těmi jedinými se dá bavit, i když ho většina třídy moc rádo nemá.  Moje duševní já už odpočítává dny do konce prázdnin, abych mohla vyrazit pryč ze školy s pocitem, že se mi moje myšlenky roztřídí a já je po těch dvou měsících možná i ráda uvidím.

Zdroj

Teď mě čeká výlet do Vídně s celým druhým stupněm, na který se poměrně těším, protože vím, že je to to poslední, na co se fakt těším. Kromě toho bych si nenechala ujít Prater, protože to bude asi první a poslední šance, kdy se tam podívám.  Po Vídni by měl být ještě jeden výlet, ale nevím, nevím. Nějak se mi zrovna na ten nechce, a tak to asi nechám jenom na Vídni. Konec konců mám před sebou ještě jeden rok na základní škole, takže si toho ještě užiji hodně. A proč se mi vlastně nechce jet? Opět stejný důvod - celý den s lidmi, které možná ani nemám ráda a už od nich potřebuji pauzu. 

Trochu mi je líto, že asi jeden kluk ze třídy do Vídně nejede, protože si nestihne zařídit pas. Bohužel je to zrovna kluk, se kterým se bavím velice ráda, i když třeba nemáme stejné názory.
Do školy chodím docela ráda, štvou mě jenom ti lidé tam. Ovšem ještě před novým rokem to tak nebylo, prostě jenom jsme spolu už hodně dlouho a mě dochází moje trpělivost. Zdá se mi, že se teď většina z nich naprosto změnila, ale třeba jsem se změnila jenom já. Kluci jsou fajn, ale některé holky jsou...tak závistivé a ulhané. Díkybohu za těch pár, se kterými se ještě dá bavit.

Ve třídě nás je patnáct, jsme největší třída na škole. Pár lidí neřeším a v podstatě nevím, že tam jsou, pak je tam ta nejmenší menšina lidí, které mám ráda, i když se třeba někdy neshodneme, a zbytek...od nich chci pryč.

Nechci nějak rozčilovat, ale už od mala jsem v jiné úrovni. Teď nemyslím, že jsem chytrá, hezká nebo tak něco, myslím myšlením a chápáním světa. Od malička chápu svět trochu jako dospělí. Když jdu po městě, nesměji se na celé náměstí. Když procházím kolem nějakých kluků, nesnažím se upoutat jejich pozornost s urážkou. Nesměji se lidem, co kolem mě projdou a mají třeba něco s vlasy. Dokážu se bavit, ale jinak než ostatní vrstevníci....Musím se přiznat, že mi je někdy na výletě i trapně, když se dotyčné chovají jako malí parchanti bez vychování. Poletují sem a tam po nákupním středisku a vyřvávají, jak si tohle chtějí koupit a jak musí jít do "babltý." Kurňa, mě je jedno jestli tam jdou, ale nemuseli by tak vyřvávat. Berte to samozřejmě jenom jako příklad chování, který se mi u vrstevníků prostě nelíbí a to stojí za tím, proč už od nich chci pryč. Nejhorší na to je, že mě nechápu.  

Zdroj

Šli jsme jednou po městě a před námi prošla opravdu hezká holčina, měla hezký styl, a samozřejmě rejpavá "kamarádka" okamžitě spustila, že je to určitě kur*a a že má iPhone jak rozmazlené děcko. Jako pardón...ale kdo by ji v takové situaci nevrazil?  To se však ještě stupňovalo, když jsem řekla, že náhodou byla hezká. Jak byste to pochopili vy? Jsme na opačné pohlaví, ale samozřejmě si to přebrali jinak a byla jsem označená za lesbu. O chvilku později jsem se už sebrala a šla do knihkupectví, protože už jsem se za ně nechtěla cítit trapně. Podle mě to vůbec vtipné nebylo a sranda už vůbec ne, ale je možné, že to chápu už ...moc jako dospělá žena.

Upřímně nevím, jak ten rok ještě přežiji, já už se jenom těším na střední do města, kde budu potkávat více lidí. Ano, najdu si i nepřátele, ale na přátele tam bude větší "výběr".  Doufám, že si článek nevezmete jako něco, co mělo mít fakt úroveň. Šlo mi spíše o to, se vypsat z těch pocitů, co mě tíží a co mi už dlouho leželo hlavou. Když si to tak uvědomuji a pročítám vše zpátečně...je mi líto, že některé z těch lidí jsem nazývala přáteli. Léto - jediné, co teď chci, abych si probrala myšlenky a na chvíli se od nich odloučila.. 

Taky se vám to někdy stalo, že se najednou už nemůžete ani s přáteli snést, jak se vidíte každý den? Co si myslíte o takových lidech, co závidí tak, že pomlouvají všechny okolo...možná i vás za zády?

Instagram | Facebook | Ask

Anika Rodriguez