Too much happiness | Anika Rodriguez

Nedávno se na blogu objevil můj článek, ve kterém jsem vám popisovala den D v životě každého  deváťáka - mé přijímačky. Pokud jste tento článek nečetli, nebojte se prokliknout. Hah, ted jsem zjistila, že tento článek jsem vůbec nevydala a nebo - ON se nějak nevydal...

Tento článek píšu momentálně v neděli, dva dny po zveřejnění výsledků z Cermatu a dva dny po mém pohovoru na druhou školu. Ještě teď jsem plná emocí a dojmů z onoho pátku. To mi věřte. Začnu tedy od začátku.

Na tento "výlet" jsme se s mamkou velice těšily a naplánovaly ho opravdu na celý den, že jsme měly co dělat, abych všechno stihly. Na přijímací pohovor jsem byla pozvána na 10:35, jelikož Pardubice od nás nejsou úplně nejblíže, vyjely jsme brzy ráno. Cestou se stavily na sladkou snídani na posilnění , v tu chvíli jsem si připadala, jako bych prostě jela na výlet. Žádný stres, ne? No, i když trochu ve stresu jsme byla, od rána jsem čekala na ony výsledky z dílny Cermatu a oni furt nikde. Vzhledem k tomu, že jsem se hlásila na gymnázium, měla jsem docela obavy. Devět let jsem na vesnické škole a měla jsem strach, že ostatní z měst na tom budou o poznání lepší. Každopádně odpověď na tuto otázku jsem se dozvěděla jenom o chvilku později. 

Byla hodina před pohovorem, na který jsem se vůbec nepřipravovala, a my se s mamkou snažily zaparkovat v Pardubicích. Řeknu vám, že mamka z Pardubic bude mít ještě hodně dlouho nahnáno. Byl pátek, pomalu konec ranních směn, všude auta a nekonečné čekání na semaforech. Nakonec jsme to s přehledem zvládly.  Bylo přesně 9:40, co jsme už měly za parkování na ulici, ani nechtějte vědět jak, a přemýšlely, co budeme tu hodinu dělat. V tu chvíli jsem si tak nějak po dvou hodinách vzpomněla, že by nebylo špatné se podívat na výsledky z gymplu, které by tam už měly být. 

S trochou nejistoty jsem si zapnula data, ale jako naschvál internet jel snad ještě pomaleji než normálně. Byla to věcnost.  Ale znáte to, když je člověk napnutý, vše se zdá být xkrát delší. 

Pak jsem se to dozvěděla, očima jsem projela čísla a - jsem přijatá. Myslím, že ze mě museli mít kolemjdoucí radost, když jsem jim tam tancovala. Půl hodinu jsem pak musela všem příbuzným říkat,  zda jsem přijatá a jak se těším na pohovor. Než jsem se z toho stihla pořádně zaradovat a uvědomit si to, už jsem seděla na pohovoru. 

Přivítal nás milý ředitel a příjemný ředitel a začal se ptát na administrativní otázky, později na něco ohledně známek, co bych chtěla dělat a pak - jsem mela říct něco o sobě. Normálně by to nedělalo problém, ale mělo to háček - ono to mělo být v angličtině.

Svět se se mnou otočil. Zůstala jsem sedět a koukala na něj jakoby přiletěl z vesmíru. Nic takového jsem nečekala a byla jsem tak překvapená, že jsem si v tu chvíli vzpomněla jenom na fuck. V mysli jsem si to neustále opakovala, než jsem ze sebe vyklopila slabé "tak dobře". 

Jelikož mi normálně angličtina problém nedělá, myslím, že to nakonec tak hrozné nebylo. Párkrát jsem se zadrhla, jednou jsem řekla girl jako "džirl" - ale hned se opravila(!). Ve směs jsem mu řekla skoro všechno jenom o firesportu. Uběhlo půl hodinky a já už v rukou svírala papír s rozhodnutím. Přijata. 

Tolik štěstí v jeden den jsem si snad ani nezasloužila, ale to nebyl konec. Celá šťastná a spokojená  jsem si v klidu s mamkou sedla na pizzu a po přemýšleli nad tím, kam tedy nakonec půjdu. Nejhorší bylo, že nás neskutečně tlačil čas. Měla jsem na rozmyšlenou 4 hodiny. 4 hodiny na moje první největší rozhodnutí. Nikdo mi nemohl poradil, byla to volba jenom na mně. 

A jak jsem se rozhodla? Nastoupím na gymnázium, které je blíže. Důvodem je hlavně vzdálenost a co si budeme povídat, 40 k za rok taky není úplně nejméně a za ty peníze si raději zajedeme na dovolenou.  Nehledě na to, že mi obě školy mohou dát úplně stejné vzdělání. 

Takže příští rok nastoupím na gymnázium. No, zvláštní, nikdy bych si to nemyslela. Vím, že to bude těžké a že budu muset 100% na výšku, ale s tím jsem počítala tak i tak. Pro mě letošní přijímačky skončily dobře a abych pravdu řekla - vždycky z toho dělali velblouda. Není to tak hrozné období, nemusíte se učit jako smyslu zbavení.  

Já blahopřeji všem, co se dostali na svou vysněnou školu  a těm, co čekají na výsledek odvolání, Držím palce!