Sunday Siesta - Černá zima...

Buenos dias, dneska by čistě teoreticky měl být opět článek nazývaný Sunday Siesta, kde bychom  si na něco odpověděli a probraly několik témat, ale jelikož je toho strašně moc, co bych chtěla říct, co bych chtěla sdělit a z čeho bych se chtěla vypsat. Nechám dnešní siestu na jindy a trochu se rozepíšu nad svým životem a hlavně vtahem, který je pro jeden z nejdůležitějších a já ho velice dlouho zanedbávala...

Weheartit

Víte, ještě nedávno jsem měla divné období, které trvalo několik měsíců, mám pocit, že celou zimu. Byla jsem naštvaná, zlá, s nikým jsem se nechtěla bavit a to vše skrývala, protože mám přátele a těm jsem nechtěla způsobit nějaké trápení se mnou. Začalo to tím, že jsem se totálně přestala bavit s babičkou. S dědečkem jsme občas prohodili pár slov, ale nic víc, kdežto s babičkou nic. Vždy jsem tam šla z donucení rodičů, jenom jsem bručivě pozdravila, a pal všechny nechala, ať se sami baví a já si koukala na televizi nebo nečinně hleděla do zdi. Kdykoliv na mě babička mile promluvila, buďto jsem neodpověděla nebo jsem odsekla. Ale já jsem ani nechtěla!! 

Musí to být hrozné, když se s vámi vaše vnučka, která ještě o létě běhala po zahradě a řvala na všechny kolemjdoucí, nemluví. Nebylo to babičkou! V žádným případě to nebyl jich chyba, byla to jen a pouze moje chyba! Nic mi neudělali, ba dokonce by pro mě udělali první poslední a já se k nim takhle chovala. Je mi z toho všeho teďka na nic, chce se mi brečet, že jsem byla tak bezohledná a tak sobecká, i když jsem neměla právo. V hlavě jsem se zlobila, že mě pořád něčím cpou, i když to nechci jíst a nemám na to chuť, že si mysleli, že nejím a přitom žeru jako prase. Zlobila jsme se za to na ně a když si na to vše teď vzpomínám, je mi hrozné a ty slzy na sebe nenechají dlouho čekat. Proč jsem jim to dělala? ...já nevím, já nevím, co mi bylo. Chodila jsem jako tělo bez duše a ve škole se chabě usmívala, byla jsem uzavřená ve svém vlastním šíleném světě

Možná to bylo tím, že si mysleli, že nejím a mě to hrozně uráželo, protože k něčemu takovému bych se nikdy nesnížila. Anorektičky vidím jako sraby, co si nezaslouží nic jiného než umřít tak, jak chtějí. (Mluvím o těch, co to dělají naschvál, o těch, které jsou nějaké čtrnáctileté nány, co si myslí, že když přestanou jíst, vyřeší to problémy). Já raději budu respektována za to, co jsem dokázala se svým tělem, než litována za to, že pomalu umírám!

Weheartit

Možná to bylo zimou. Celkově to byl divný rok a když se do toho divného roku přidala ještě atmosféra ponuré zimy, mohlo to ze mě udělat „mostrum“. A nebo je to jen a pouze moje chyba, že jsem od sebe tyhle lidi odháněla a snažila se žít sama pro sebe, na svou pěst. Myslíte si, že jste samostatní, že se dokážete zaobstarat, že nepotřebujete blízké, ale to všechno je jenom lež! Vy ty lidi potřebujete, potřebujete někoho s kým si můžete popovídat a „zdrbat“ všechny okolo. Přesně tak jako jsme to dělávali s babičkou v létě na zahradě. Nikdy nezapomenu na sobotní ráno a snídání, následné vaření oběda zatímco jsme poslouchali Óčko. Vím, že tohle už se asi nevrátí, ale chci aby to bylo lepší...

Teď vás mohu ujistit, že to je za mnou! Přišlo jaro a moje nálada se zase vyjasnila a zlepšila a to o hodně. Už minulý týden jsem šla k babičce dobrovolně, neskutečně jsem se těšila, protože dědeček měl svátek, a taky jsem se těšila i na samotnou babičku. Těšila jsem se, jak se mě zase bude vyptávat, co vím za novinky, co ve škole, co kluci, zda nemám hlad... na to všechno jsem se těšila, i když mě to předtím tak štvalo a jenom jsem se tomu smála.

* * *

Myslím si, že jsem udělala správnou věc, přímo dokonalou a nezbytnou. Nezapomenu na ten úsměv, když jsem jí úplně zvesela pozdravila a hned se vyptávala, co je nového. Byl to výraz neskutečného štěstí, že jsem konečně přišla do sebe, že už jsem taková, jaká jsem bývala. Okamžitě jsme se spolu zapovídali. Mluvili jsme o budoucí škole, kam chci jít, jaké nám známky, jak se mi daří. Společně jsme „pomluvili“ tátu (syna). Nevím, zda by to řekla, kdyby to cítila, ale myslím si, že v tu chvíli musela být šťastná.

Weheartit

Víte, uvědomila jsem si, že jestli bych taková byla déle, babička i dědeček by se trápili a byli smutní, že k nim nechodím. Jednoho dne bych možná přišla a zjistila, že se něco nedejbože stalo a....z dvou byl jeden. Nevytrpěla bych to pomyšlení, že odcházel a v mysli měl otázky, proč taková jsem. Nesnestla bych to a uvědomila jsem si to, že kdybych opět nezačala být normální teď, možná už by mě takovou neviděli nikdy...

No.. myslela jsem si, že tohle bude jeden z těch neutrálních článků, ale nějak mě emočně zasáhl, takže jsem více než polovinu probrečela. Byla jsem hloupá a nevěděla, co dělám. Nevím, zda vám k něčemu vůbec článek byl, nebo to byl jenom další blábol, co někdo napsal, každopádně chci říct, abyste nikdy nepřestávali mluvit s blízkými, nemějte na ně zlost, protože jednou byste toho mohli litovat, že jste se nerozešli v harmonii....

Psaní mi pomáhá, a proto mě omluvte, zda se vám článek zdá až moc osobní. Myslím si však, že ani tyhle typy článků nejsou v některých chvílích špatné...možná, že teď jich bude trochu víc, protože je toho spousty z čeho se potřebuji vypsat … Negativní i positivní...

_________________________________
Instagram | Facebook | Ask

Anika Rodriguez