Nedávno vyšel na blogu článek, ve kterém jsem se s vámi podělila o své zkušenosti s počítáním makroživin a o tom, jak mě to dovedlo skoro mezi posedlé ortoxií. Ortoxie je posedlost zdravým způsobem života a jde o to, že vy jíte, jíte dostatečně, ale prostě nedokážete si dát ani ten pitomý pšeničný chleba či těstoviny, nemluvě o Bebe sušenkách, tučných sýrech a olejích. V článku jsem se také zmínila, že ještě připravuji jeden článek s takovým smutno-veselým příběhem, jak jsem kvůli tomu strávila pár dní v nemocnici.
Bylo to v prosinci, kdy jsem vážila těch 46 kilo a cítila se fakt skvěle, nepřipadala jsem si tlustá, bla jsem pro mě akorát, sportovala jsem o stošest a nijak se na mě nejevilo, že bych snad mohla mít příznaky mentální anorexie. Bohužel pak jsem musela na preventivní prohlídku, kde se mé až nepříjemně starostlivé doktorce něco nezdálo.
Prošla jsem klasickým vyšetřením a na jehož konci mi bylo sděleno, že mám skoliozu páteře, že s tím něco budeme muset dělat, že nemám skoro žádné železo v krvi, že mi chybí vápník, jod a chrom mimo to i vitamíny C. Prakticky mi řekla, že neví, jak ještě funguji a že okamžitě mám jet na testy do nemocnice a sebou mi vložila do ruky obálku pečlivě zabalenou, aby se do ní nikdo nedostal.
Asi tušíte, jak mi v tu chvíli bylo. Zdravě jíst a cvičit jsem začala, abych se cítila lépe, abych byla fyzicky zdatná, ale místo toho mi bylo skoro řečeno, že je to všechno špatně. Ze dne na den jsem přestala cvičit a začala jíst opravdu všechno, ale jelikož na to mé tělo nebylo zvyklé, bylo mi po jednom kousky čokolády blbě a tak jsem prakticky jedla nezdravě, ale málo. Rvala jsem do sebe vitamíny, maso, maso a maso, aby mi železo okamžitě stouplo a abych zase mohla cvičit. Nebudu lhát, probrečela jsem hodně dnů, ve škole jsem se to snažila nedávat najevo. Sebevědomí mi nepřidal ani fakt, že v tu chvíli jsem si ve škole připadala trochu sama...
O pár dní později přišel nástup do nemocnice. Když jsme přišli tam, ujal se mě mladý doktor a vzal si nás do ordinace. S nervozitou jsem mu podala obálku a když se mě ptal na různé věci, které absolutně neměli co dělat se skoliozou páteře, začala jsem mít podezření. Vyšetření bylo velice zvláštní, musela jsem udělat kliky, dřepy a sedy lehy.Pamatuji si, jak jsem se naklonila k mamce a pošeptala jí: "Mami, já si myslím, že mám všechno v pořádku, ale doktorka si myslí, že jsem anorektička."
Odpovědi jsem se dočkala hned, když se na mě doktor podíval po asi půl hodince, co jsme si povídali o zdravé stravě a o tom, jak cvičím, co jím, jaký je můj jídelníček, a řekl: "No, ale já vůbec nevidím ani vzdálený náznak, že by se jednalo o mentální anorexii."
Kámen mi spadl ze srdce, věděla jsem, že nejsem tak blbá, ale přesvědčit ostatní je někdy těžké. Nic méně jsem se dozvěděla spousty věcí, co bylo v oné zapečetěné obálce. Doktorka vůbec nepsala nic o železu, o cukru či vápníku, ale měla celou správu jenom o mé "mentální anorexii". A to jsem viděla jako hroznou zradu. Čert to vem, zhubla jsem docela dost za dva roky a chápu, že mohla mít obavy, ale, ksakru, měla nám to říct. My jsme se mezitím strachovali, jak se pomalu rozpadám....
Jelikož však doktorka trvala na vyšetření, zůstala jsem a celé tři dny přesvědčovala všechny kolem, jak tu vězní normální holku zatímco any (dívky, které úmyslně nejí) běhají po světě. Řeknu vám, třetí den už jsem byla totálně pod bodem nálady, byla jsem unavená, náladová, bez jídla, protože ty hnusy, co tam podávali by nesnědl nikdo. Díkybohu za skvělého doktora, který za mnou každý den chodil a donášel mi z bufetu jídlo, protože jako dítě jsem tam nemohla.
Mimo to jsem byla doslova donucená (!) jít na gynekologii. Štěstí bylo opět při mně a když jsem se dozvěděla, kam jdu, tak jsem okamžitě řekla, že nejdu a že nechci, aby se mi kdokoliv hrabal na tělo. Můj kardiolog pak řekl, že není důvod a jen si se mnou ona sama promluvila ohledně srovnání hormonů, ale to už je jiná..
Kolem poledne jsem se setkala ještě s tím doktorem, který mi předal výsledky krve a než jsem je mohla otevřít, musela jsem naposledy něco udělat. Stála jsem v takové místnosti a seděla tam psychiatrička, která mi měla dělat vyšetření, což jsem hned zamítla, protože nechci mít do konce života napsané v papírech "psychiatrické vyšetření". Proč jsem tam byla? Prostě potřebovali stvrdit papíry, že nevidí žádný náznak mentální anorexie a že vyšetření zamítají. Ukázala jsem jim všechno, co jsem dokázala. Kliky, dřepy, squaty - cokoliv a pak už jsem držela i výherní tiket pro mou "skvělou doktorku", které to vše připravila za našimi zády.
V krevních testech jsem se nestačila divit. Všechno ukázkově. Vápník, železo, jod, cukr. Všechno na perfektních místech a co více.. skolioza? Další doktorčina lež a záminka, jak mě tam dostat. Žádnou nemám! A v tom je ten vtip, já ležela pro nic za nic tři dny v nemocnici a mučila se nudou.
Za ty tři dny jsem si to hodně srovnala v hlavě, nad vodou mě tam držel hlavně ten fajn doktor, který sám tímhle prošel a naprosto mě chápal, ba dokonce mi poradil, jak dál se stravou. Když jsem šla domů a uviděla svůj odraz ve skle, uvědomila jsem si, že tohle nechci. Žádný zadek, žádná prsa, ruce jak tyčky, ale hlavně, že jsem byla hubená. Doslova jsem se lekla sama sebou. Musím přibrat... už jen kvůli své budoucnosti...
Doufám, že vás tento delší článek trochu zaujal. Je toho hrozně moc, co bych o tom mohla říct, ale nechci to zbytečně protahovat, protože už tak je to příšerně dlouhé.. Vůbec nechci, abych vypadala jako chudinka a abyste mě litovali - to vůbec! Dlouho jsem se o tom chtěla podělit a říct, jaké to bylo, ale teprve nyní jsem k tomu dostala odvahu. Nevím, zda blog stále čtou přátele a spolužáci, známí a příbuzní. Každopádně tady vidíte důvod, proč nesnáším holky, co nejí, proč jimi pohrdám a proč mě štvou ty připomínky na slečny typu:" Nepřibrala?" Lidi, uvědomte si, že někdy pro to ty lidé mají důvod.
Za to, že se mi tohle stalo, mohu jen poděkovat. Alespon jsem nabrala nové zkušenosti do života...
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a nezapomeňte mi tam hodin i link na váš blog, ať se též zabavím :3