One of my bad days | Anika Rodriguez

Nečekala bych, co všechno se mi dnes na hlavu navalí a že si tento den budu pamatovat asi ještě pokaždé, když se kouknu na svůj hrudník. Hlavním plánem pro dnešek byla nedobrovolná návštěva zubaře, kterého jsme odkládali dva měsíce z důvodu toho, abychom si užili prázdniny a nejezdili po všech čertech s mými zuby. Samozřejmě bych to nebyl já, kdybych to už od probuzení neokecávala a den nezakončila i nějakými těmi nadávkami, které však  nebyly účet zubařů... co se to vlastně dnes všechno semlelo?

________________________________________________________________

Asi víte, že chodím do deváté třídy a to je sakra veliký důvod, abych školu nezameškávala! I když to zní šíleně, nemám ráda, když zameškávám školu a už vůbec nemám ráda, když si ji musím doplnit další den, který je i bez toho dost o 'ústa' a stíhám ho opravdu tak tak. Nakonec jsem tedy byla donucena nejít do školy a přemýšlet o tom, kde si ty úkoly budu shánět. Na devátou jsme přijeli k mému 'milému' panu zubaři a jeho ještě 'milejší' sestřičce. Páni, tak silnou ironii jsme ještě nikdy nepoužila. Sestřička samozřejmě kyselá jako okurka, myslí si, že ví všechno nejlépe, a zubař mladý a namyšlený, docela by se k sobě hodili.

Bylo mi zřejmě dnes přáno a místo otravného zubaře, který se na mě pořád jenom šklebí a mumlá si o tom, jak bych si měla čistit zuby, v ordinaci čekal mladý a příjemný (i na pohled) zubař, kterého mi samo nebe seslalo.

  

Milejšího zubaře jsem potkala jenom v Pardubicích, kdy chápal můj strach a dokázal se mnou spolupracovat bez toho, abych se mu tam nezhroutila. Tento zubař zřejmě byl poněkud nový, protože opravdu dbal na to, aby mi s těmi věcmi nezajel někam mimo zub, což, přiznejme si, můj oficiální nedělá. Ten by mi byl schopný narvat ty jejich mučednické nástroje až do dásní!  Bohužel ani to nijak nepomohlo a já se i přes to skoro složila. Sestřička samozřejmě měla zase její obvyklé kecy, že není čeho se bát, ale mile mě překvapil pan zubař s tím, že je to naprosto normální, každý se něčeho bojí. Opravdu mě tím potěšil a ba dokonce i trochu uklidnil.

No, a to byla jenom prohlídka, jsme zvědavá, až se zase vrátí můj "starej", jak se složím, až mi bude vrtat zadní zub. V pondělí to opět vidím na spousty nadávek od samého rána, protože mě čeká návštěva zubařky kvůli rovnátkům. Jak to vidím, letošní rok bude opravdu náročný a budu ráda, že se stihnu naučit na další den.

Abych tedy pokračovala, první nepříjemnost dne mám za sebou, super, teď už mě žádné nečekají. Bohužel jsem se krutě mýlila, ale už předbíhám. Za odměnu - a taky za svátek -  jsme si zašla s mamkou nakoupit nějaké ty věci na sebe s tím, že pak nějak během měsíce si koupíme odšťavňovač, mixér a šlehač v jednom, což je vlastně ten hlavní "dárek", o kterém už sním hrozně dlouho. Den ve městě jsme zakončili na velice dobrém a  velkém obědu, ze kterého jsem snědla jenom 1/3, no, nečekala jsme, že po takové době mě to unheathly jídlo zaplní tak moc, že pomalu nedojím ani tu oblohu.

Po příjezdu domů jsem si jako každý den šla nacvičit bez toho už můj den není ono. Ve spěchu jsem se však asi rozcvičila hodně málo, spíše jsme se nerozcvičila vůbec a hned jsme začala posilováním na nohy. Zhruba v 20 minutách celého posilování se najednou ozvalo lehké křup a ucítila jsem lupnutí v kotníku. Zprvu nic moc, pokračovala jsem dále, protože se mi to stává celkem často, že mi občas něco trochu lupne, ale neuběhlo ani deset minut a zjistila jsem, že zase nemohu udělat "fajfku". To slovo "zase" vysvětlím; něco podobného se mi stalo už dříve, když jsem ještě chodila do ZUŠ, skoro půl roku potom jsme nemohla napnout svaly, jako bych je neměla. Jako naschvál se to stalo znovu zrovna ted. Místo zbylých deseti minut jsem se snažila udělat z chodidla fajfku, ale marně. Nijak to nevadí při normálním dni, ale docela bych se bez toho obešla. Až přijde mamka z práce, budeme řešit, jak to co nejdříve zase rozpohybovat naplno.

Ted přeskočme na úplný konec dne, večer, jako vždy, jsem si šla v 18:00 dělat večeři (přesná jako hodinky), ve které se neobejdu bez dobrého zeleného čase, i když je pravda, že by se na večer neměl. Co dělá voda, když se vaří? Pálí, to jsem si uvědomila teprve po tom, co jsem ji ledabyle chytila do ruky a mezi ní a mou rukou bylo jenom tenké sklo. V jedné ruce tablet, v druhé vařící voda, co upustit první? Bohužel v ten okamžik jsem si to neuvědomila a s nadějí, že si nespálím ruce, jsem si ikeáckou sklenici převrhla na svůj hrudník. To byl teprve slovníček! Nemám ráda, když holky či ženy mluví vulgárně, ale myslím, že v tu chvíli by zaklel i největší křesťan. Asi už se každý někdo spálil o vodu či o kamna, já nikdy, až teď. Ještě teď, když píšu článek, cítím horko na celé hrudi, díkybohu to mé - ženské věci neodnesli a všechnu horkou vodu pohltila podprsenka, avšak bojí to jak čert! Mám drobně popálený hrudník pod krkem až dolů. Ke všemu nikdo doma, všichni pryč a co teď, že ano?

Alespoň jsem se poučila, od čaje mě to však neodradí, beztak už ho ráno zase budu držet v ruce! Docela mě mrzí, že poslední dobou nejsou články, víte, ona to není výmluva, když řeknu, že není čas. Na počítač jsme se dostala po 4 dnech a na mobilu články psát nemám nervy. Doufám, že vás článek alespoň pobavil, i když hlavu a patu moc nepobral a klidně mi můžete napsat, jak probíhal váš "bad day" ... :) 

Instagram | Facebook | Ask

Anika Rodriguez